V pátek 27. 4. jsme ve večerních hodinách vyrazili s Kamilem a jeho Anuškou (Anteia Sotis) a Keltem z Molu Es na moravský svod a bonitaci v Jevišovicích. Do poslední chvíle to vypadalo, že svou tradici z posledních let – navštěvovat i moravské bonitace – budu muset přerušit. Nakonec se ale Kamilovi povedlo „utrhnout“ a tak jsme se smečkou 5 čsv vyrazili směr Znojmo.

Počasí se letos opravdu zbláznilo a dubnová sobota nás již před poledními hodinami začala trýznit červencovou teplotou. Přesto posuzování probíhalo ve velmi pohodové atmosféře a slovenský rozhodčí pan Oskár Dóra oplýval jako vždy výbornou náladou. Já jsem jako obvykle zastávala roli fotografa, i když i s tímhle jsem to měla nahnuté – v Roudnici jsem zjistila, že mám rozbitý objektiv a tak jsem v Jevišovicích fotila jen díky ochotě kamarádky, která mi půjčila své „sklo“.
Sluníčkový den a pohodová atmosféra mě nějak přiměly k nápadu, že zkusím se svou „střelenou“ Arinkou bonitaci. Sice okolnost, že měření a posuzování prováděl obrovský chlap, byla spíš proti nám, ale řekla jsem si, že to zkusíme podstoupit. No, je pravda, že se Oskár Arince dvakrát nelíbil. Její ve štěněcím věku získaná nedůvěra až averze k manipulacím, při kterých je fixovaná a někdo na ni sahá (což v děství vždy obnášelo velikou bolest v podobě injekcí a dalšího ošetřování) byla při měření dost znát. Všechny míry byly nakonec ale odebrány a nás čekala zkouška povahy – skupinka osob a kolík.
Ve skupince se Arinka mazlit nechtěla – no o to nikdy nijak zvlášť nestojí, natož od cizích lidí, kteří jí jako štěňátku jen působili bolest. Na kolíku o navazování kontaktu s figurantem rovněž nestála, ale do útoku šla na plný úvaz a to naprosto stejně i v mé nepřítomnosti (ač lidem po svých zkušenostech ze štěněcího věku nevěří, srdíčko má „na svém místě“).
Celkově byla Arinka na bonitaci ohodnocena kódem A60 E1 Od R1 P3 a vzhledem k dysplazii kyčelních kloubů zařazena do chovu jako chovná I.