Náš Clif je velký lidumil. Ovšem jeho lidumilství má kapku háček – jeho projevy lásky a náklonnosti nejsou zrovna pro méně odolné jedince. Jeho způsob vítání a vyjádření té nejvyšší míry přátelskosti totiž spočívá v tom, že svůj lidský protějšek (přesněji oběť) poštípe od hlavy k patě, „uhňácá“ svýma tlapiskama, pokusí se mu odpreparovat vyčnívající části těla jako například nos či uši a závěrem ještě vyzkouší, zda dotyčný má vlasový porost vlastní nebo nasazovací (na takový jsme zatím naštěstí nenarazili).

Je nasnadě, že mazlení s cizími lidmi na ulici je tedy již odzvoněno – k velké Clifově nevoli.  O to více se tedy snaží užít si každou příležitost, kdy se mu naskytne někomu vyznávat svým osobitým způsobem lásku k lidem. Takže na rozdíl od spousty jiných majitelů nejrůznějších plemen se řítíme do čekárny veterinární ordinace takovým tempem, že jsem ráda, že futra dveří zůstávají na původních místech.

Podobně to vypadalo i na jedné z posledních návštěv, kdy jsme se šli ukázat s bulkou na dásni. Nedočkavý Clifan nejdříve zkoušel proběhnout skrz skleněnou výplň dveří čekárny (s košíkem se mu to machruje!). Pak se přece jen ale umoudřil a uvolil se ke vstupu tradičním způsobem.  Ne tak již při vstupu do ordinace – tam jsem na Clifovi téměř vjela drže ho za obojek mezi nohama, což byl v té chvíli nejjistější způsob, jak se o něj nepřerazit. Už naše àntré do ordinace vyloudilo na tváři paní doktorky i sestřičky úsměv od ucha k uchu. Ovšem Clif své vrcholné číslo teprve hodlal předvést. Bystrým manévrem – couvnutím vzad – se v mžiku vyvlékl z řetízku a jal se rozjařeně pobíhat po ordinaci, přičemž stíhal jak paní doktorku tak sestřičku častovat přátelskými štípanci do všech tělesných partií! Mé chabé pokusy o odlov paní doktorka zarazila nadšeným voláním: „Nechte ho, nechte ho, ten je výbornej!“
Clifovo radostné rotování po ordinaci zarazila sestřička ve chvíli, kdy sáhla do poličky pro piškoty. Jestli Clif miluje něco ještě víc než lidi, pak je to jídlo! Poučena čerstvě nabytou zkušeností s Clifovým chrupem hodila sestřička piškoty duchapřítomně na zem, čímž mu dala příležitost ukázat další kousek – hokej o jednom hráči a několika pucích. Ve snaze piškoty co nejrychleji zhltat si je totiž na hladkých dlaždičkách vždy někam odpinkl, takže po ordinaci místo veterinárního osazenstva honil pišingry.

Usoudila jsem, že jsme se již předvedli dostatečně, vmanévrovala Clifa zadečkem do regálu a narazila mu na krk zpátky obojek. Po krátkém zápase se zadařilo prohlédnout konečně také inkriminovanou dáseň s diagnózou, že tam pravděpodobně zůstal kousek ulomeného kořene mléčného zubu. Na adresu Clifa však paní doktorka utrousila ještě jednu neoficiální diagnózu – pošuk.
Rovněž jsme došly ke společnému závěru, že momentálně je nejnormálnějším členem naší smečky zasloužilá mamina Felon – tedy s výjimkou paničky.