Griff zvaný Ax zůstal doma jako takový „nepodarek“ – nedochůdčátko, nejmenší štěňátko z vrhu, drobek, který nechtěl pořádně jíst (raději honil mouchy na okně) a tak tak se mu prořezaly mléčné zuby.

Axíček už malý zůstal, dorostl sotva 60 cm (tedy nikdy by nemohl být chovný), ale co mu chybělo na výšce, doháněl postupně svou dominancí a urputností. Jeho možná trochu Napoleonovský komplex 🙂 s odeznívající pubertou a hormonálními změnami přerostl do několika konfliktů s dobrákem Clifem, z nichž jeden skončil ošklivým zraněním Clifova očního víčka, které se neobešlo bez chirurgického zákroku. Situace se mezi psy jak v rámci smečky ČSV, tak i v rámci celkového společného soužití se smečkou lajek stala natolik neúnosnou, že jsem se nakonec rozhodli pro Axovu kastraci. Při ní bylo zjištěno lehké zbytnění tkáně v okolí varlat, takže kastrace se nakonec ukázala i jako žádoucí preventivní zákrok hrozících zdravotních problémů.
Po kastraci a následném snížení hladiny testoru v těle se Ax vrátil do podřízené pozice vůči Clifovi, který ho sice trochu opatrně, ale bez zásadních výhrad, přijal zpět jako nezbedného synka, který konečně dostal rozum 🙂

Axík byl vždy zvláštní kombinací vlčích a psích genů – na vlčí geny odkazuje jeho  nedůvěřivost k lidem, zvláště k mužům, krátká ouška, krátký a výborně nasazený ocas i kvalitní srst v barvě typické pro karpatské vlky. Rovněž hlasově se projevuje velmi málo a štěká, jen když hlídá. O psích genech pro změnu vypovídá jeho posedlost míčky, tahání se o kořist a vůbec ochota běhat skoro za vším, co mu člověk hodí. Je to jeden z mála ČSV, co znám, který aportuje míčky na principu výměny přinášeného míčku za míček druhý.

Svou náklonnost Ax projevuje jakýmsi nenápadným přitulením, kdy se jen tak jako by náhodou ocitne v takové poloze, aby ho mohl člověk příjemně drbat 🙂 Při vítání svých milovaných ale po člověku šplhá, aby mu mohl letmo olíznout tvář, čímž dává na jevo svou největší náklonnost.