Československý vlčák svým vzhledem právem budí pozornost a exteriérově rozhodně patří mezi plemena atraktivní. Jeho vlastnosti povahové pro mnoho zájemců ale už tak atraktivní být nemusí. Pro někoho mohou být dokonce zcela nepřijatelné. Následující řádky se pokouší shrnout to nejdůležitější, co by vám mělo v rozhodování pomoci.

Proč právě československý vlčák?

Na prvním místě pečlivě zvažte důvod, proč si psa pořizujete a zároveň si poctivě odpovězte na otázku, proč právě československého vlčáka. Asi mnoho zájemců je okouzleno již zmíněným jedinečným vzhledem a možná jeho vlčí původ lehce brnká na romantickou strunu. Další pak pro změnu hledají vytrvalého parťáka na toulky přírodou nebo jiné sportovní aktivity. Důvody ale mohou být i jiné a není na škodu se nad nimi trochu zamyslet.

Popravdě poměrně málo novopečených majitelů československého vlčáka je skutečně připraveno na to, co je reálně čeká. Romantika obvykle vezme za své s narůstajícím počtem rozkousaných bot, rozpáraných a pročuraných koberců, překousaných kabelů či se zvětšující se plochou zahrady připomínající více měsíční krajinu než obhospodařovaný pozemek. Likvidátorské sklony ale nejsou to jediné, co je drtivé většině ČSV vlastní (mimochodem zklidnění v tomto směru lze očekávat nejdříve ve věku jednoho až dvou let). Snad všichni ČSV bez výjimky jsou neskutečně vynalézaví. To se ovšem většinou projeví nežádoucím způsobem. Například naučit se otevírat kliky, dveře od lednice či od kotce nepředstavuje pro vlčáka vážnější problém. Majitel je tak postaven před nutnost téměř vše opatřit zámkem nebo bezpečnostním zavíráním. Ovšem co se nedá otevřít, určitě půjde utrhnout, rozkousat, podhrabat nebo přeskočit! Někdy se tak člověk dostává se svým psem do pomyslné války důvtipu, kdy jeden vymýšlí stále nové způsoby zajištění a ochrany veškerého vybavení domácnosti a druhý mu pokaždé dokáže, že i s tím si hravě poradí. Nejlepším řešením je samozřejmě prevence. Vše musí být s předstihem vyřešeno, zbudováno a uzavřeno tak, aby pes ani náhodou nepřišel na to, že tyto překážky lze nějakým způsobem překonat. V opačném případě do hry vstupuje tzv. pozitivní posílení – je-li pes v nějakém svém snažení úspěšný (např. překoná plot), bude to zkoušet příště o to víc a odbourání takového chování bude nesrovnatelně těžší, někdy i téměř nemožné. Naučí-li se ČSV například utíkat přes plot za účelem lovení, je to hotová katastrofa!

Výchova a socializace čsv

Tím se dostáváme k další výrazné vlastnosti československých vlčáků.
Silný lovecký pud je nesporným vlčím dědictvím a jeho potlačování a držení v přijatelných mezích je celoživotní práce. Někdy se lovecké pudy u zvířete projeví v relativně pozdním věku (např. kolem 1 roku i později) a majitel může být ukolébán představou, že zrovna jeho vlčák o zvěř zájem nejeví. Procitnutí z této iluze může být poměrně rychlé a může mít bohužel rovnou podobu stržené srny. Opět platí – prevence, prevence, prevence. Je mnohem snazší nechat svého psa tahat třeba do věku 3 i více let za sebou dlouhou šňůru a mít ho tak stále pod kontrolou, než následně odstraňovat zlozvyk lovení. Ovšem je třeba být – jako ve všem u čsv – naprosto důsledný! Jakákoli nedůslednost se u tohoto plemene vynásobí 1 000 x a následné odstraňování je neporovnatelně těžší než vyřešení problému hned napoprvé. Zde se opět dostane ke slovu vysoká přirozená inteligence těchto psů, kteří se z lidských chyb poučí ve svůj prospěch a velmi dobře se naučí rozlišovat, kdy jsou pod kontrolou a kdy nikoliv. (Můj první čsv dokázal dokonce velmi dobře detekovat, kterým směrem leží dlouhá šňůra na zemi a zda je dostatečně mimo můj dosah. Pak se samozřejmě mimo můj dosah ocitl i Alan.)

Z uvedeného vyplývá, že časové nároky na výchovu a výcvik jsou poměrně značné. Zrovna tak nebo ještě víc je na čas náročná nejdůležitější fáze socializace, která končí zhruba kolem 3. měsíce věku. V této době je velmi důležité malé štěně seznámit se vším možným, s čím se může v životě setkat. Je tedy nutné psíka brát do rušného prostředí, umožnit mu kontakt s co největším množstvím lidí a přátelsky se chovajících psů. Vzhledem k tomu, že na tuto činnost má majitel necelý měsíc a půl, je třeba ji absolvovat co nejčastěji. Nejlépe denně, minimálně však  3 x týdně. To ale neznamená, že tříměsíční a starší štěně již není třeba nikam brát – právě naopak! Tak, jak se vyvíjí postupně jeho psychika, je nutné postupně zvyšovat nároky na jeho ovladatelnost a poslušnost, správné sociální chování vůči cizím lidem a psům, nevšímavost ke zvěři i domácím zvířatům atd. Jedině neustálým braním psa na nejrůznější místa, mezi cizí lidi, cestováním různými dopravními prostředky a upevňováním jeho ovladatelnosti lze ze svého vlčáka vychovat příjemného psího společníka, se kterým lze případně i na frekventovaných místech chodit bez vodítka. To je ovšem ale tak trochu vrcholem výchovy vlčáka, protože naprosto drtivé většině jedinců to nelze doporučit v zájmu bezpečnosti okolí i samotného psa. Tedy neočekávejte, že je snadné toho u čsv dosáhnout, ale při spoustě úsilí a vhodné konstelaci „majitel – pes“ to možné je.

Kam s ním?

Další věc, kterou by se měl budoucí majitel zabývat, jsou životní podmínky, které je schopen psovi nabídnout. Není zdaleka tak důležité kde bydlíme, ale zda jsme schopni psovi zajistit co nejužší kontakt s vlastní smečkou (tedy členy domácnosti). Československý vlčák je spokojený kdekoli, kde je nablízku svému majiteli a je mu jedno, zda je to v bytě nebo domku se zahradou. Co ale snáší velmi špatně, je samota a izolace! Na druhou stranu je pravda, že v domě se zahradou a kotcem mnohem snáze zajistíme, aby v době naší nepřítomnosti vlčák neudělal z našeho obydlí kůlničku na dříví. Navíc vaše nervy na pochodu z demoličních projevů psího dorostence nepřispějí nijak pozitivně k pohodovému rozvoji jeho psychiky (výsledkem může být nejistý nebo dokonce bázlivý pes.)
V bytovém domě pak může být i mnohem větší problém se sousedy, kterým váš pes může vadit (hluk nebo chlupy ve společných prostorách). Nezřídka se tak stává, že bytoví majitelé čsv se dostanou do situace, kdy z nejrůznějších důvodů další soužití v bytě se psem není možné, a pak řeší otázku úvodní: Kam s ním? 

Zde je třeba zmínit další úskalí v povaze čsv – tendence k separační úzkosti, která pak může vyústit právě v nekontrolovatelné demolování bytu, ale třeba i kotce (pes se může tímto způsobem navíc zranit, nenávratně si poškodit zuby atd.) I na schopnosti čekat několik hodin na majitele je třeba systematicky od začátku pracovat. Je navíc třeba najít zdravou rovnováhu mezi co nejužším kontaktem s rodinou a schopností psa strávit nějakou dobu o samotě, když jsou majitelé pryč.

S touto otázkou také souvisí další důležitá podmínka – a to, zda VŠICHNI členové domácnosti souhlasí s pořízením psa vůbec, natož tohoto plemene. Prostředí, kde někteří členové rodiny psa doslova trpí jen s největším sebezapřením nebo se jej dokonce bojí, není vůbec vhodné pro harmonický vývoj psí psychiky. Navíc vždy hrozí reálné riziko, že při nějakém psím „maléru“ dojde na ultimátum – pes z domu! Nemálo československých vlčáků bohužel právě z podobných příčin končí v nabídce dospělých psů nebo dokonce v útulku. Pro plemeno tak silně závislé na vlastní smečce je to hotové neštěstí!
Bohužel, psi jsou dáváni pryč (zejména v dospělosti) ještě z jednoho důvodu – majitel časem zjistí, že na psa fyzicky (popřípadě psychicky) nestačí. Je nutno si uvědomit, že dospělý pes samec váží obvykle 35 – 40 kg (někdy i více) a dokáže samozřejmě vyvinout značnou sílu. Ale ani fenky nejsou k zahanbení – i s váhou zhruba 22 – 30 kg (ale i více) se dokáží opřít do vodítka se značnou vervou a majitel fyzicky méně disponovaný nebude mít šanci fenu udržet nebo zastavit během zlomku vteřiny. Netřeba podotýkat, že majitel nezvládající svého psa je v podstatě postrachem pro své okolí a ani pro něj samotného procházka s neovladatelným a pro něj nezvládnutelným psem není radostí, ale spíš utrpením.

Na kolik to vyjde?

Důležitá je i otázka finanční. Pořízení štěňátka, tedy zaplacení kupní ceny, je jen výdaj prvotní. Ty následující jsou celoživotní a mnohonásobně vyšší. Štěně je nutno kvalitně krmit, odčervovat, vakcinovat, k tomu se přidají poplatky za psa, výdaje za nutnou výbavu (kotec, bouda, zabezpečení atd.) a případné aktivity se psem, výstavy, výcvik a veškeré cestování, nemluvě o výdajích mimořádných např. za léčbu. Dá se předpokládat, že váš čsv se dožije 12–13 let, ale třeba i 15 a více. Je nutno si uvědomit, že pořízením psa na sebe berete zodpovědnost za celý jeho život – je to VAŠE volba, pes ji nemá a je tedy na vás ve všem odkázán. Není na škodu si poctivě odpovědět na otázku, co budete dělat, pokud přijdete například o práci, rozpadne se vám vztah nebo se vám naopak rozroste rodina. Budete i potom schopni a ochotni svému psovi zajistit vše potřebné?
Teď už možná chápete averzi seriózních chovatelů na otázku: „Za kolik prodáváte štěně?“ Zaplacením pořizovací ceny štěněte jízda na finanční horské dráze teprve začíná!