V sobotu 20. května nás čekala mezinárodní výstava psů v Litoměřicích. Vzhledem k tomu, že na výstaviště to máme slabých 15 minut, bylo by skoro hříchem se nepřihlásit :).
Felinčino zvětšující se bříško ale bylo důvodem, že výstaviště jí zůstane zapovězeno a čekat na nás bude doma ve společnosti babičky. Před odchodem jsem Felince ještě kontrolovala bříško a cecíky a ejhle – do dlaně přiložené na oholenou kůži mi poprvé ze spodu zaťukala štěňátka! Také ze struků se vyronily první kapičky mléka – porod tedy přijde asi do dvou týdnů.
Výstaviště jako obvykle překypovalo množstvím psů i návštěvníků. Doufala jsem, že vlčáci budou mezi prvními posuzovanými plemeny, abych byla co nejdříve zpátky doma u nastávající maminky. Ovšem pořadatel s urputností sobě vlastní dal československé vlčáky opět do haly a v pořadí až jako 4. plemeno. Vystavovat velkého psa v hale na kluzké podlaze a v ne příliš prostorném kruhu je tedy spíš za trest a přiznám se, že mě to dokáže pobyt na výstavě nemálo otrávit! Znechucená halou a stísněným prostorem jsem ale nebyla sama – Arince se vůbec nechtělo běhat pod pátravým zrakem pana rozhodčího, který ji (z jejího pohledu) až podezřele upřeně sledoval. (Arinka by určitě nebyla proti výstavám bez přítomnosti rozhodčích 🙂 ) Za ne právě pohledné předvedení jsme dostaly známku VD (no – celkem právem). Vynahradil nám to alespoň Aldík, který získal ocenění V1, Nejlepší veterán a pochvalu za výbornou kondici a pohyb. I když byl ve třídě sám (veteránů se obvykle na výstavách moc nesejde), pochvala a ocenění potěší.
Největší radost nám ale udělala naše Anuška (Anteia), která vyhrála třídu otevřenou a obdržela známku V1 a tituly CAC, res. CACIB.
S Aldíkem jsem se ještě zúčastnila závěrečných soutěží o nejlepšího veterána, ale šance na úspěch mezi spoustou dalších plemen bývá u těchto soutěží velmi malá. Mně bylo zadostiučiněním, že můj 9 letý Alan se předvedl v pěkném lehkém pohybu a s pozorným výrazem, i když už musel být od rána poměrně utahaný. Přeci jen je to už důchodce a rád většinu dne prospí 😉
