Neumím si představit život bez psů a přiznám se bez mučení, že jeden mi nestačí. Někdo to možná nepochopí, jiní naopak přesně budou vědět, o čem je řeč. Ale už ve chvíli, kdy bylo nezvratné, že Freyušce mnoho času nezbývá, jsem věděla, že je třeba přivézt nového člena rodiny. To je ten nejlepší lék na bolest a spolehlivý recept proti utonutí ve vlastním smutku.

Sezona štěňat nabízela nepřeberné množství možností, kde si vybírat. Opakovaně jsem se ale vracela k jednomu konkrétnímu spojení pod hlavičkou slovenské CHS Sonata Carpathica. Otcem byl vysoký a neuvěřitelně sympatický mladý plemeník Drogon z Rosíkova (jeho dědu Cézara Lupus Bohemia Genao jsem osobně viděla na bonitaci a velmi mě s ohledem na tehdejší populaci čsv zaujal). Matkou avizovaného spojení se měla stát Dixi zo Slovenskej rozprávky, pra-pravnučka naší Felon Eden severu v čistě mateřské linii. Bylo rozhodnuto, teď už jen vybrat toho pravého psího kluka!

První okukovací návštěvu jsme si domluvili na 2. ledna, kdy měla štěňátka necelého 4,5 týdne. Samozřejmě mě při prvním setkání s 9 naprosto úžasnými malými vlčíky zaplavila neuvěřitelná euforie a mozek zcela ztratil schopnost racionálního uvažování. Který je ten pravý?! A aby toho mozek neměl na zpracování málo, jako první mi naproti přišla „oranžová“ holčička s krásnou „vlčí“ hlavičkou. Babo raď!

Mezi pejsky byl jednoznačným favoritem tmavě modrý – nejtmavší z vrhu s příměsí rezavé a s krásnou špičatou tlamičkou rozšiřující se do klínovité hlavy. Povahově to byl navíc milouš, který se mi naprosto rozkošnicky rozvalil v rukách a nastavoval mi bříško na mazlení. Ale co ta oranžová holčička, která se mi už na fotkách taky vždy zdála moc pěkná? Červíček pochybností, zda nezměnit volbu z pejska na fenku, se zakousl!