5 týdnů do odjezdu našich malých lajčích uličníků znamenalo velký přerod – z nemotorných medvídků se stala postupně čiperná štěňata, kolem kterých jsme chodili v době spánku po špičkách, abychom je nevzbudili a ještě chvíli panoval klid 🙂

Pohled na na ty kuličky, jak se poprvé okusují, ochutnávají syrové maso a zkoumají své okolí, se nikdy neomrzí. Kouzelná byla i mamina Sajen, když si s dětmi hrála a doslova objevovala svou dosud nepoznanou mateřskou stránku. Čtyři malí nezbedové, čtyři malé, jedinečné osobnosti, jako vrh tak vyrovnaní sourozenci, přesto každý z nich jedinečný originál, z nichž by bylo těžko vybírat toho jednoho NEJ.

V rámci správné socializace jsme zvali ke štěňatům mazlící návštěvy, vzali je na výlet autem a seznamovali je s hlukem, který vydává vysavač,

křovinořez nebo třeba motorová pila. Poněkud neplánovaně se prckové dokonce seznámili s helikoptérou, která nedaleko v rámci vápnění krušnohorských lesů přistávala.

Všem jsme se snažili poctivě vybrat ty nejlepší majitele, lidi se vztahem k přírodě, k té správné myslivosti, majitele, kteří s námi rádi zůstanou v kontaktu a pejsci pro ně budou členy rodiny. I přes vědomí, že nezbedové jdou do správných rukou, se jejich odchod neobešel bez nějaké té slzy a silných emocí…