Začátek roku 2009 poznamenal nenadálý nával pracovních povinností (přišel o něco dříve, než jsem jej očekávala) a bohužel také vážná nemoc v rodině… K psaní řádků o Hanácké národní výstavě psů v Olomouci se tedy dostávám s velkým zpožděním.
Skupina FCI I. byla tentokrát proti zaběhlým zvyklostem posuzována v neděli, jelikož se pořadatel snažil nápor vystavovatelů rozložit do 3 dnů. Tato snaha nepřinesla zcela kýžené ovoce, protože i tak byly haly olomouckého výstaviště nacpané k prasknutí (jako vždy především „židličkáři“ a „klecaři“, kteří poměrně bezohledně zabírají pro svou potřebu nemálo metrů čtverečních). Nezbylo nám tedy, než se i s hafany zdržovat mimo prostor hal, což při -13 °C bylo nad lidské, ale i psí síly!
Nakonec jsme rezignovaně zvolili ústup do auta, kde jsme si alespoň mohli pustit topení. I tak bylo čekání na posuzování (do 12 hodin) neskutečně dlouhé a snaha zahřát se kávou se celkem minula účinkem, neb káva stihla cestou k autu skoro zmrznout (neskutečně obdivuji a zároveň lituji vytrvalé stánkaře, kteří odkroutili na výstavišti v těch šílených mrazech všechny 3 dny!).
Posuzování kolem poledne nakonec ale mělo přece jen jednu výhodu – drtivá většina „klecařů“ již opustila halu, tedy se v jejích prostorách dalo konečně normálně pohybovat. Rovněž na velikosti kruhu si dal pořadatel záležet a ani třída mladých psů neměla zásadní problém se vejít (i když pokud by nastoupilo všech 8 jedinců, kruh už by nestačil). 
V neposlední řadě jsem kvitovala koberec položený po celém obvodu kruhu. Nevím, co to mají někteří pořadatelé za podivný manýr dát koberec jen napříč či po jedné straně – pes tak zákonitě mění tempo nebo délku kroku a posuzovatel tedy nemá šanci pohyb korektně posoudit.
Pohybu, osvalení, celkové stavbě těla (zvlášť utváření zádi a hřbetu), ale především (často opomíjeným) povahám se rozhodčí J. Dostál věnoval opravdu důkladně. Právě za povahy v několika případech snížil známku – ať už to bylo za agresivní projevy (jeden pes byl dokonce vykázán z kruhu) či naopak za ocásek strachy stažený mezi nohama. Pan Dostál jednoznačně preferoval jedince se sebevědomou a vyrovnanou povahou, což u pracovního plemene považuji za správné (byť to samozřejmě nemůže být hledisko jediné).
Clif pana rozhodčího zaujal vysokým vzrůstem, pohybem a především svým projevem, kdy střídal bezmeznou trpělivost (pan rozhodčí si důkladně osahal nejen zoubky, ale i Clifovo tělo) se svým typickým rošťáctvím (pokusil se panu Dostálovit vlepit hubičku a při podání ruky mu neopomněl zatahat za rukáv saka 🙂 ). V poměrně velké konkurenci dalších 5 psů Clif obsadil 3. místo se známkou Výborná.
Desire se rovněž předvedla naprosto vzorně – jak v pohybu, tak ve statice a v konkurenci dalších dvou fen obdržela známku V1 a titul CAJC.
Z ocenění obou našich mlaďochů jsem měla velkou radost a usoudila, že to mrznutí stálo za to.
Závěrečné soutěže jsme bohužel zmeškali (řádově o desítky minut) – vezli jsme Ivu Střítežskou na kontrolu vrhu do ch.s. z Ranče pohoda v naději, že se třeba stihneme vrátit včas. Ale nezdařilo se. No jo no, vždyť výstavami člověk živ není…
