Léto je pomalu za námi a s blížícím se podzimem přichází i čas podzimních svodů a bonitací. Z hlediska chovu jsou to velmi důležité akce, a tak určitě nebude od věci si o nich říct něco víc.
Štěňatům od 6 měsíců jsou určeny tzv. svody mladých. Svod jednak majitele a jeho svěřence tak trochu připraví na budoucí bonitaci (případné nedostatky např. při měření či ukazování zubů tak majitel má ještě čas napravit), ale zároveň je cenným zdrojem informací pro chovatelskou komisi, která si může udělat přehled o výsledku spojení jednotlivých chovných párů a např. při výskytu závažných vad takové ani obdobné spojení již neopakovat. Z tohoto důvodu by samozřejmě bylo žádoucí, aby účast na svodech byla co nejhojnější.

A co takový svod vlastně obnáší? V podstatě je bonitační komisí posuzován soulad se standardem každého mladého pejska či fenky s ohledem na jeho věk.

V  praxi to znamená, že je nejprve provedena kontrola chrupu. Kontroluje se správný skus, a to tím způsobem, že tlama psa je zavřená, majitel pouze odhrne pysky vpředu, aby bylo vidět postavení řezáků. Dále se kontroluje plnochrupost, tedy zda nějaký ten zoubek nechybí nebo naopak nepřebývá. Důraz se klade především na první premoláry – P1 (ty úplně malé zoubky hned za špičáky) a na poslední moláry (stoličky). S těmito zuby bývá obvykle potíž nejčastěji. P1 se kontrolují tak, že se psu odhrnou pysky na jedné, pak na druhé straně tlamy (pozor na vlastní prsty, neměly by posuzovateli zakrývat jednotlivé zuby, ale zrovna tak ani vaše vlasy či hlava). Nakonec se psu otevře tlama dokořán, aby bylo vidět i na ty zuby zadní. Při  nácviku si dávejte vždy pozor, abyste psu nezpůsobili bolest, protože pak tuto činnost bude mít zřejmě dost nerad.Určitě je vhodné zvolit nějaký povel (např.  „Zuby!“) a po splnění procedury psa odměnit pochvalou a pamlskem. Při častém procvičování by tento úkon neměl nikomu činit potíže. (Připomenu ještě praktické hledisko nácviku ukazování zubů – pokud si váš pejsek bez problému nechá otvírat tlamu, může se vám to někdy hodit např. u veterináře nebo při zběžné prohlídce, kdy potřebujete zjistit stav dutiny ústní vašeho svěřence.)

Další kontrolovanou partií jsou varlata (fenky mají tedy výhodu, protože absolvují o jeden úkon méně). Kontroluje se, zda jsou obě sestouplá, nekloužou zpět do tříselného kanálu a také zda jsou normálním způsobem vyvinutá. Při kontrole varlat je třeba psa dobře fixovat u hlavy, nejlépe tak, že jej vezmete jednou rukou zcela nakrátko za vodítko a druhou ještě fixujete krk a hlavu psa, aby se při případné nevoli neohnal po posuzovateli. Není ovšem nad trénink a tak i tuto činnost lze bez problému nacvičit předem. Především je důležité NIKDY PSA NESTRESOVAT. Postupujte vždy klidně a bez zbytečného násilí. Nezaměňujte fixaci s přidušením psa. Také „kontrolora“ varlat zpočátku vybírejte z lidí, které váš pejsek dobře zná a důvěřuje jim (samozřejmě úplný začátek nácviku by měl dělat majitel sám). Ten, kdo varlata kontroluje, by měl ke psu přistupovat klidně, případně na něj přátelsky promluvit. Je dobré, když dotek ruky začne na stehně a teprve odtamtud ruka sjede k varlatům, která je třeba prohmatávat samozřejmě s citem! Následovat by měla opět pochvala a pamlsek. Znám mnoho psů, kteří tuto činnost mají víc než rádi.

Po kontrole zubů a varlat psíka čeká měření kohoutkové výšky. Kohoutek je místo, kde krk přechází ve hřbet a tvoří jej vrcholy lopatkových kostí a trny páteřní. Měření se provádí speciálním měřidlem, které má podobu velké šupléry. Je třeba, aby při měření pejsek stál pokud možno co nejkorektněji, tedy přední nohy by měly být rovnoběžné a směřovat kolmo k zemi (jinak dochází ke zkreslení naměřené hodnoty). Majitel by psa neměl ze spodu nadzvedávat a také by měl dbát na to, aby svým tělem měření nebránil. Nácvik lze provádět pomocí improvizovaných pomůcek opět doma či s přáteli. Použít lze např. skládací dřevěný nebo kovový metr, z nějž vytvarujete něco jako hranaté „U“. Toto „U“ otočíte na bok a přikládáte jej psu na kohoutek, přičemž spodkem leží na zemi hned za předníma nohama psa. Jiný způsob může být ten, že vezmete jednu dlouhou a jednu kratší laťku, přidržíte je vzájemně do pravého úhlu a  opět tak psa jakoby měříte. Kdo je šikovný, může si samozřejmě měřidlo sám zhotovit. Výhodu mají ti majitelé, kteří navštěvují cvičiště, protože tam měřidla obvykle bývají a tak lze trénovat mnohem lépe (navíc s různými lidmi a mimo domácí prostředí).

Tímto přímé „osahávání“ mladého pejska většinou končí a dále se posuzuje již jen vizuálně jeho vzhled a pohyb. Posuzovatel by měl mít možnost psa vidět v  korektním, ale přirozeném postoji – tlapky by v ideálním případě měly tvořit rohy pomyslného obdélníku, přičemž přední nohy opět směřují kolmo k zemi. Majitel by psíka rozhodně neměl nechat stát nahrbeného či s netypickým postojem končetin (příliš rozkročené, natažené dopředu nebo naopak podsazené pod tělo), protože v takovéto poloze nelze objektivně posoudit, zda pes jenom špatně stojí nebo zda vykazuje nějakou vadu v utváření kostry. Nejlepším způsobem, jak dosáhnout přirozeného postoje u psa, u něhož neprobíhala v tomto směru cílená příprava (např. kvůli výstavám), je trošku se rozeběhnout, aby se pes uvolnil a pak jej zastavit ve správné fázi kroku. Přílišná manipulace se špatně stojícím a nezřídka vystresovaným psem má za následek totiž pravý opak, než je přirozený a správný postoj.

Po posouzení statickém následuje předvedení psa v pohybu. Vyžadován bývá krok a klus. Jestliže v kroku je pro ČSV typický mimochod, v klusu by se měl správně pohybovat diagonálně (tedy současně levá přední + pravá zadní a naopak). Rychlost pohybu by měla být taková, aby se pes opět předvedl co nejpřirozeněji. Tomu by měl být uzpůsoben i prostor, na kterém se zvíře v pohybu předvádí (na 5 m2 toho asi opravdu moc nenaběháte). Obvykle posuzovatel požaduje přímý pohyb směrem od sebe a k sobě. Žádoucí by mělo být i posouzení z bočního pohledu. Je dobré psíka naučit běhat podle vás opět na nějaký zvláštní povel (na povel „K noze!“ se pes většinou dívá na majitele a pohybuje se v jeho těsné blízkosti, tudíž se může různě vychylovat ze své přirozené osy a pohyb se jeví jako nekorektní). Není také od věci psa pomocí mírně upažené ruky jakoby od vašeho těla odtáhnout, aby měl kolem sebe co nejvíce prostoru. Co by pejsek ale pokud možno dělat neměl, je skákání, vzpínání se na vodítku či cválání.

Zcela nakonec probíhá prověrka povahy (byť je posuzována v podstatě celou dobu během měření a prohlížení psa). Ta se provádí tak, že pomocník se pokusí navázat přátelský kontakt se psem drženým na vodítku. Poté pomocník od psa odejde a ve vzdálenosti cca 2 metrů provede několik rychlých pohybů doprovázených tlesknutím nebo výkřikem, aby přezkoušel vzrušivost a orientační reakci psa. Majitel může pejska samozřejmě celou dobu slovně i fyzicky povzbuzovat. Ve výhodě jsou zde opět štěňata, která navštěvují cvičiště a účastní se kruhové obrany – chování pomocníka totiž ve druhé fázi zkoušky připomíná dráždění figurantem – a tak i když v cizím prostředí nezareagují zcela suverénně, alespoň se nevylekají a panicky neuskočí.

Na závěr zmíním ještě jeden důležitý, ale často podceňovaný předpoklad úspěšně absolvovaného svodu – důkladné vyvenčení před posuzováním. Tlačící bříško nikomu na pohodě dvakrát nepřidá a nahrbený pejsek konající svou potřebu na posuzovatele asi také velký dojem dělat nebude.

Správně socializované a vychované zvíře by nemělo mít s absolvováním svodu větší problémy ani bez speciální přípravy či tréninku. Důvěra ve vlastního majitele by mu měla pomoci zvládnout nezvyklé úkony a kvalitní socializace zase zajišťuje bezproblémové chování v cizím prostředí mezi spoustou neznámých lidí a psů. Přesto, pokud jste po přečtení článku nabyli dojmu, že váš pejsek má přece jen v něčem „mezery“, nic nebrání tomu, abyste nezačali hned s nácvikem a určitě uvidíte, že i za krátkou dobu lze v lecčems dosáhnout velkého pokroku.

Ale především – jedná se o svod štěňat, takže drobné rošťárny či nějaká ta neukázněnost, tomuto věku tak vlastní, jsou brány poměrně shovívavě.